Estonské koláče vám v olomoucké kavárně naservírují řádové sestry

25. 4. 2014

Kdo se někdy poprvé octne v historickém centru Olomouce, může být překvapený, jak pohledné město právě objevil. V prostoru mezi náměstími a rozlehlým zeleným parkem jako stvořeným pro odpolední trávení volného času leží síť několika uliček s církevními či univerzitními komplexy a starými, leč povětšinou zachovalými a pěkně opravenými domy.

Jeden z nich, na konci Hrnčířské ulice, slouží jako klášter řádových sester františkánek. Zatímco v horních patrech řeholnice bydlí, dole provozují kavárnu Õde. Taková podnikatelská aktivita je v řádové činnosti rozhodně výjimečná. Jejich práce jinak spočívá především v misiích a péči o druhé. Pokud se dají ještě na něco jiného, bývá to zpravidla výroba sirupů, marmelád a jiných přírodních produktů, nebo také různých modlitebních artefaktů. To vše tady ostatně můžete koupit také.

„Teda, vy jste to dneska rozjely,“ komentuje bohatou nadílku sladkostí rozprostřených na výdejním pultu dvojice příchozích mnichů oděných v charakteristické hnědé hábity. Oba slušně při příchodu i odchodu zdraví také všechny sedící hosty, jež míjí.

Nejvíce sem chodí studenti a vlastně prý všichni, kteří chtějí strávit pár chvil v klidném prostředí. Stačí vyjít útlé točité schodiště a objevíte se v čítárně. Knihy jsou většinou duchovního, filozofického a vědeckého zaměření, ale natrefíte tady třeba i na Exupéryho. V další místnosti vás čeká kaple a za ní venkovní terasa s krásným výhledem do přilehlého lesoparku.

Kavárny by zde zřejmě nebylo, kdyby předchozí majitel nemovitosti neprodával spodní patro i s vybavením po bývalé restauraci. Díky tomu řeholnice uskutečnily smělý plán, který jim zatím díky návštěvnickému zájmu vychází. Kromě všedního provozu od 13 do 21 hodin pravidelně pořádají různé akce – modlitby, přednášky o misijní činnosti nebo literární večery. „Naposledy se předčítalo z Chatrče, novely autora W. P. Younga,“ říká sestra Laura, která se spolu s další kolegyní o podnik stará.

Mluví tiše, slovensky s východňárským akcentem, a k věci. Občas s laskavou omluvou odběhne obsloužit nově příchozí nebo platící. „Otevíráme sice v jednu, ale dobroty v kuchyni připravujeme už od půl deváté. Domácí koláč, banánovou bábovku. Sušenky ze špaldové mouky s muškátovým oříškem podle receptu svaté Kolety, ty jsou prý dobré na nervy. A také kohuke. V Estonsku je to tvarohová tyčinka, my jej prodáváme ve formě dezertu připomínajícího spíše tiramisu. Trochu jsme to po našem vylepšily,“ vyjmenovává sestra Laura seznam pochutin.

Řádové sestry poznala ještě jako žačka základní školy. „Cestovala jsem autobusem, když si ke mně jedna sestra z této kongregace přisedla. Tak jsme se seznámily. Pak jsem k nim začala docházet a nakonec jsem k nim i vstoupila,“ vypráví rodačka z podtatranské Krížové Vsi.

Õde, název kavárny, znamená estonsky „sestra“. To není, stejně jako fakt, že tu nabízejí pobaltské zákusky, žádná náhoda. Františkánky v Estonsku misijně působily od roku 1936, po pauze zapříčiněné totalitou na toto období navázaly v roce 1997. Ve městě Tartu obnovily svou komunitu, pomáhaly tam zakládat církevní školu.

Sestra Laura vzpomíná na to, jak do Estonska na misii odcestovala před dvanácti lety. „Byla to katastrofa. Lidé tam bydleli v dřevěných domech, bez soukromí a ve slabých sociálních podmínkách. Nyní se hodně ekonomicky pozvedli, už je to mnohem lepší,“ tvrdí.

O Estoncích mluví jako o velmi uzavřených lidech, kteří si k tělu hned tak někoho nepustí. Avšak když si vztah vybudují, jsou v něm vytrvalí. Výhoda jejich zpěvného jazyka pak tkví v tom, že slova se stejně píší a čtou.

Jestli do kavárny Õde někdy zavítáte, nebojte se dát sestrám spropitné. Peníze si nenechají, ale darují je na pomoc někomu, kdo to potřebuje. Třeba za letošní březen takto kavárna přispěla na provoz misijních škol na Haiti a Srí Lance částkou 3.676 korun.

Interiér kavárny si můžete prohlédnout zde.