8. 8. 2014

Smíchat gin s tonikem v ideálním poměru, přidat něco ledu a citrusů, popřípadě okurku. Nezní to nijak složitě, přesto byla cesta lidstva k oblíbenému drinku gin tonik klikatá a dokonce lemovaná mnoha mrtvými.

Komáry přenášená smrtelná nemoc malárie bývala pro Evropany lačné po kolonizaci nově objevovaných území velkým strašákem. Už v 17. století si španělští dobyvatelé všimli, že domorodci v dnešním Peru používají k utlumení nepříjemných horeček určitý druh stromové kůry. Sloupnutá ze stromu později nazvaného chininovník lékařský se stala novým léčivem. To byl pokrok. Mezi dřívější anti-malarické metody totiž podle některých zdrojů patřilo i házení pacienta hlavou napřed do křoví.

Foto: Wikipedia

Až později se ukázalo, že kůra nemusí sloužit jen k samotné léčbě, ale je i prevencí. Aktivní složka, chinin, se koncentrovala do prášku, který koloniální úředníci a vojáci každé ráno užívali. Léčivo zásadně snižující úmrtnost dobyvatelů se stalo klíčovým faktorem vedoucím k prosperitě britského koloniálního panství. Vždyť třeba mezi lety 1840 a 1850 spotřebovali Britové v Indii ročně na 700 tun kůry k výrobě tohoto medikamentu.

Protože byl prášek značně hořké chuti, začali si lidé prevenci zpříjemňovat jeho vysypáním do vody s cukrem. To znamenalo už jen krůček ke komerčně vyráběným tonikům. Úplně první z nich byla limonáda podnikavce Erasma Bonda v roce 1858. Jeho cestu následovala firma Schweppes, když v roce 1870 představila Indian Quinine Tonic určený speciálně pro indický trh. Netrvalo dlouho, a tonik si získal oblibu také na britských ostrovech.

Vynález toniku však nebyl jediným zpříjemněním chininové prevence. Do hry ještě promluvil jalovcový destilát gin. Ten byl na ostrovech po staletí spojen s alkoholismem nižších sociálních vrstev, ale v 19. století se z něj stalo seriozní společenské pití. Bylo tedy dílem přirozenosti, že neznámého koloniálního úředníka v Indii napadlo nalít si do své denní preventivní dávky panáka ginu. Než s pokřiveným úsměvem ráno odhodit prázdnou lahvičku od toniku, to si na ní člověk raději pochutná odpoledne s doprovodem zdravé dávky alkoholu, no ne? Tak se zrodil gin tonik.

Dnes je kolonialismus zapomenut, ale gin tonik žije dál. S první světovou válkou se tento nenáročný drink rozšířil po britských barech, aby z nich byl v 70. a 80. letech téměř vytlačen pod tlakem nesmlouvavé vodky. „V současnosti je zpět, a uplatňuje se i na koktejlovém high-end levelu, díky produkci ultra prémiových toniků jako například Fentimans,“ tvrdí novinář Kal Raustiala.

Jednoduchý recept navíc můžete variovat dalšími přísadami. Zkuste jej servírovat třeba s voňavými bobulkami jalovce, nebo s kousky jahod a mletým černým pepřem.

Jinou radu má v rukávu schovanou food novinářka Maureen Petrosky. Myšlenka ji napadla, když v Portugalsku ochutnávala místní mladé víno a potřebovala se po něm osvěžit gin tonikem. „Jak jsem se ho napila, neucítila jsem tu očekávanou sentimentální sladkost. Takové jsou totiž toniky podávané v USA, jež obsahují hodně sladký fruktózový sirup. Tenhle se vyznačoval svěžestí a citrusovým aromatem,“ popisuje.

Pokud stejně jako ona nemáte v lásce příliš sladké mainstreamové toniky a nechce se vám kupovat drahé speciály, je jednoduchým řešením zředit limonádu sodovou vodou. U snoubení G&T totiž platí, že T je ve skutečnosti důležitější než G.