Velká rozlučka. Barmanství Nela vymění za toulky po Asii

9. 1. 2019

Autor: Michael Lapčík

Byla u úplných začátků Baru, který neexistuje i 4pokojů. Za šest let namíchala tisíce koktejlů a obsloužila ještě více hostů. Tuto sobotu ale Nelu Graclíkovou čeká poslední směna. A pak už jen velké asijské dobrodružství, o jehož podobě toho zatím moc netuší. Nalajnovaný je pouze start téhle cesty bez předem daného cíle – je jím letenka z Prahy do thajského Bangkoku.

Do Brna přijela za studiem obchodního práva v roce 2011, a jako mnoho jiných univerzitních zelenáčů, také Nelča si potřebovala na živobytí přivydělat nějakou tou brigádou. Vyhledávač jobs.cz ji zavedl k Turbomoštu, a ač zimomřivá, byla ráda, že tady upotřebí zkušenosti ze střední školy zaměřené na cestovní ruch a stáže ve švýcarském hotelu.

Jakmile začali lidi kolem Turbomoštu o rok později připravovat Bar, který neexistuje, hned odtušila, že tohle bude něco pro ni. A napodruhé ji do barového týmu skutečně přijali – v improvizované kanceláři, kde stůl šéfů tvořily dveře položené na dvou židlích.

„Když nemáš moc zkušeností, je fajn chytit se něčeho nového a růst s tím místem. V Baru, který neexistuje jsme začínali od píky, ve strašném chaosu. Nikdo moc nevěděl, co vlastně dělat, aby to dělal správně. já jsem šla 14 dní po nástupu na plac, dnes se na něj děcka dostanou tak za tři čtvrtě roku. Zaučoval mě tehdy kolega Víťa – zatímco on obsluhoval, já mu chodila za zády a dívala se, co dělá a jak mluví s lidmi.“

Bylo to období, kdy do baru jezdil jeden brand ambasador za druhým a dvacetičlenný tým touhle cestou hltal potřebné vědomosti od Aperol Spritzu po raritní whisky. „Taky jsme museli vytrénovat chutě. Vzpomínám si na mou první ochutnávku Negroni nebo Manhattanu: fuj, vždyť je to samej alkohol! Jak to vůbec někdo může pít? Učení se ale nebyl jediný důvod, proč jsme se v baru za relativně krátkou dobu obrovsky posunuli vpřed. Aniž bych chtěla být jakkoliv patetická, velkou roli hrála stmelená parta mladých lidí se společným zájmem, to vše pod majiteli dávajícími každému prostor k vlastním nápadům.“

Po třech letech a turbulenci v osobním životě pocítila potřebu změnit prostředí, proto se na rok odebrala na druhou stranu světa, do australského Sydney. Lákala ji hlavně tamní kultura točící se okolo pláží a surfování. I když realita studijně-pracovního víza je poněkud odlišná od původních představ. „Sydney je rychlé a drahé město, člověk se musí otáčet, aby tam vůbec mohl nějak žít. Já jsem od pondělí do pátku přes den studovala a od středy do neděle každý večer pracovala, takže na pláž tolik času nezbylo. Každopádně chillovací nátura Australanů a jejich víkendové barbecue mě nezklamaly.“

U protinožců Nela kápla na zajímavou pracovní nabídku v baru, který se otevíral v nově budované čtvrti s nábřežní promenádou. Hned ze startu ji zaskočilo, že na její životopis psaný vytuněnou angličtinou přišla odpověď v češtině. Manažerem podniku totiž byl Petr Dvořáček, zkušený český barman a současník takových veličin jakými jsou Zdeněk Kaštánek nebo Jiří Němec. „Měli jsme tam nejpočetnější sbírku ginů v celé Austrálii, asi 350 různých lahví. Potom jsem se přesunula do speakeasy baru schovaného za pánským holičstvím. Hlavně jsem ale ujistila o tom, že kvalita našich brněnských podniků je srovnatelná s těmi australskými, které se objevují v žebříčcích The World’s 50 Best Bars nebo Tales of the Cocktail. Ať už jde o týmovou práci, zacházení s home made surovinami nebo tvorbu koktejlových menu.“

Po návratu na jih Moravy mohla zažít růst s novým podnikem podruhé – v právě otevíraných 4pokojích. Tady se usměvavá blondýnka spíše tišší povahy dostala za bar a na pozici provozní. „Děcka říkají, že křičím potichu. Kdybych příliš zvýšila hlas, vyjel by mi do výšky, a to nebudí respekt. Důrazu jsem se ale naučit musela, vzhledem k tomu, že 4pokoje bývají otevřené až do rána a někteří hosté občas zkouší věci za hranou. Hlavně je potřeba si v hlavě nadefinovat, že je to pořád jenom práce, a nebrat si každou výtku nebo opileckou průpovídku k srdci. To by se z toho člověk za chvilku zbláznil.“

V sobotu 12. ledna se Nela Graclíková za barem 4pokojů objeví naposled. Pak už ji s batohem na zádech čeká Thajsko, Laos, Vietnam, Kambodža a další destinace, do kterých ji vítr zavane. Třeba až na Nový Zéland. Až se jednou vrátí, pokračovat v práci za barem nechce.

„Prostě bych to nedokázala dělat celý život. Hlavně kvůli převrácenému dennímu rytmu a alkoholovému prostředí. I tak ale všem doporučuji v gastronomii alespoň část života působit, protože to člověka pozitivně ovlivní. Je to práce, kdy vždycky budeš víc dávat než dostávat. Každým okamžikem si musíš uvědomovat, že jsi tu pro ostatní. Aby se ONI měli líp, ty jsi až na druhém místě. Udělá tě to pak lepším.“