Palác opatů na Zelňáku otevírá. Naplnili jej gastronomií

25. 11. 2018

Autor: Michael Lapčík

 

Je to dům z 16. století s trošku krkolomným jménem – Palác opata žďárského kláštera. Ještě přednedávnem jej obepínalo stavební lešení, dnes tuhle památku na brněnském Zelném trhu známou také jako Lídlův dům slavnostně otevírají veřejnosti.

 

V paláci s číslem popisným 10 se bude dobře dařit gastronomii – velmi členité sklepení obsadil hédonistický bar Slast, v jehož konceptu se snoubí koktejly s designovými vodními dýmkami a uměleckými díly. Jedno z pater pak ukrývá experimentální hotel Anybody inspirovaný filmy z 60. let. Nabídku obou podniků spadajících pod brněnské Lidi z Baru v přízemí doplňuje Elsner bistro s vlastní pekárnou.

„Šlo o poslední neopravenou budovu na Zelném trhu. Výběrem vhodných nájemců bylo potřeba dům zasadit do prostředí tohoto historického náměstí,“ komentuje výběr provozovatelů majitel paláce Robert Matuška, někdejší podnikatel v oblasti marketingu, který se renovacím starších domů věnuje už 20 let.

 

Dlouhých 26 let jste pracoval ve firmě podnikající v oblasti marketingu a reklamy. Nyní otevíráte palác na Zelném trhu. Vyměnil jste obor?

Po celou tu dobu, co jsem pracoval ve firmě, jsem zároveň přemýšlel nad tím, že bych chtěl dělat i něco jiného. Něco blíž k lidem, něco užitečného pro místo, kde žiju.

 

Jak je potom možné, že jste u marketingu vydržel celé čtvrtstoletí?

Pokud člověk firmu neustále rozvíjí a zaměstnává stovky lidí, jen těžko se s ní loučí. Hledal jsem ale nějakou jinou souběžnou prospěšnou činnost. Protože se mně vždycky líbily staré domy z 18. a 19 století, začal jsem je po Brně i jinde kupovat a renovovat, vracet jim původní tvář. Kdybych byl lékařem nebo chemikem, šel bych vynalézat lék proti rakovině. To ale bohužel nedokážu.

 

Vy jste vystudovaný architekt nebo stavař?

Ne, ekonom obchodního provozu. Ale k těm domům jsem tíhnul vždycky a věnuji se jim už 20 let. S týmem architektů a projektantů za sebou máme několik rekonstrukcí povětšinou opravdu starých domů.

Je „desítka“ na Zelném trhu, vzhledem k památkové ochraně, nejtvrdším oříškem téhle vaší sbírky?

Druhým nejtvrdším. Vůbec nejsložitější na obnovu byl areál hotelů a sjezdovky v Krkonoších, kousek od Luční boudy. Ubytovací objekty, vlek, sjezdovka, to vše na území krkonošského národního parku, jehož správa dle mého názoru území v jistých ohledech přehnaně a v jiných zase zcela oprávněně chrání.

 

Jaká úskalí vlastně oprava památky skýtá?

Zjednodušeně řečeno musíte dodržet vše, co vám památkáři nařídí. Naštěstí se kolem tohoto projektu utvořila skupina rozumných lidí, kteří byli ochotní hledat vhodné kompromisy mezi udržením památkové hodnoty a finanční únosností.

 

V čem třeba památkáři neustoupili?

Tak například u takové drobnosti, jako je mříž nad vstupními vraty. Ta byla v původním stavu částečně černá a částečně zlatá, čímž myslím pravé zlato, nikoliv sprej za stokorunu. Kalkulace na obnovu tohoto předmětu o rozměrech třikrát jeden metr činila kvůli zlatu asi 200 tisíc korun, takže dokážete pochopit, že jsem prosazoval nepopsatelně lacinější celočernou variantu. Po výživných diskuzích s památkáři jsem o tom znova přemýšlel a v konečné fázi změnil názor a vlastně se i styděl za to, že jsem původně prosazoval černou barvu. Mají pravdu, ta zlatá vypadá fakt krásně.

V paláci se nacházejí také zajímavé interiérové prvky jako freskový sál nebo vertikální zahrada…

Místnost s nástěnnými malbami z 18. století sloužila před sto lety jako hudební salonek rodiny Lídlů, kde se předváděly nabízené hudební nástroje. Je to nádherné historické místo s dobrou akustikou.

 

V televizi jsem zaslechl, že v domě máte i neodkryté malby.

V mnoha místnostech je sedm, osm vrstev malby z různých období a různě ceněných. Protože tam nyní budou kanceláře, překryli jsme je vlastní vrstvou bez nějakého znehodnocení. Pokud budou následující generace chtít vědět, jak vypadala malba třeba v roce 1860, mohou ji odkrýt a zrestaurovat.

 

A vertikální zahrada?

Na tohle ozvláštnění vnitrobloku domu jsme přišli společně s mou partnerkou, která je zahradní architektkou. Máme z toho trošku strach, protože tyhle zahrady potřebují jisté klimatické podmínky lehounce odlišné od těch brněnských – třeba nejbližší takhle velkou, ve Vídni, ohřívají halogenovými reflektory. No a uzavřeli jsme dohodu, že pokud rostliny náhodou pojdou, tak se partnerka stěhuje zpátky k rodičům. (smích)

 

Jak byste popsal stav domu před započetím oprav?

Zepředu neutěšený, zevnitř ruina. Bylo vidět, že do budovy 70 let nikdo neinvestoval ani korunu. Bolševik ji po celou dobu akorát využíval, navíc naprosto nesmyslným způsobem – jako skladiště.

Pokud se podíváme na Zelný trh jako celek, jakou roli v něm bude „desítka“ hrát?

V každém vyspělém městě na světě se pořádají trhy. Většinou na historických náměstích, která obklopují staré kamenné domy. A v těch domech bývá nabídka doplňkových služeb k těmto trhům. Palác opata žďárského kláštera byl posledním nerekonstruovaným domem na Zelném trhu, takže bylo potřeba jej zasadit do prostředí náměstí výběrem vhodných služeb. Proto jsem nehledal nájemce přes realitku, ale oslovil jsem s nabídkou spolupráce napřímo profesionály – provozovatele restaurace Koishi a Baru, který neexistuje. Popravdě jsem nad jinou variantou než gastronomií ani nepřemýšlel, pokud tedy nepočítáme kanceláře a byty v horních patrech.

 

Na Zelňáku už spousta dobrých gastronomických podniků funguje, před nějakým časem město otevřelo krytou tržnici. Nebojíte se velké konkurence?

To je otázka spíše na nájemníky. Ale myslím si pravý opak. Pro gastronomické podniky se ukazuje být výhodou, pokud stojí všechny na jednom místě. Ta lokalita pak přitahuje spoustu lidí, kteří často netráví večer pouze v jednom podniku, ale obejdou jich více. Takhle vznikla a svého času i dobře fungovala Stodolní v Ostravě, my v Brně nyní máme okolí Jakubského náměstí, a druhým takovým společenským centrem je právě Zelný trh, k jehož dalšímu rozvoji snad přispějeme.

 

Takže i tady budou časem lidé posedávat na obrubnících a popíjet pivo?

Myslím si, že v pěkném počasí bývá náměstí plné i tady, navzdory doposud nedostatečné nabídce. Doufám, že pomalu končí doba vylidňování center velkých měst, kdy se všichni raději seberou a jedou do Olympie. Považuji za naprostý nesmysl, aby rodina trávila neděli v Olympii, to je prostě hrozné. Lidi, běžte radši do lesa, nebo aspoň do města na dobré kafe!

 

Snímky: facebook a Lidi z Baru. Zpovídaný si nepřál zveřejnění své portrétní fotografie.

 




Komentáře