U vídeňských plantážníků: dřevo, tlusté doutníky a zlatá umyvadla

4. 3. 2013

V prosinci se zvukomalebnost češtiny nese rakouskou metropolí zřetelněji než obvykle. Předvánoční Vídeň je ustáleným evergreenem portfolia tuzemských cestovních kanceláří i výletníků, kteří na vlastní pěst prozkoumávají prostor pod obřím kolem v Prátru. „Entschuldigen, jede to na Landstrasse?“ ptá se mě ve vagonu metra český pár s velkými kufry u nohou, aby se poté radoval z odpovědi, že požadovaná lokalita leží už jen tři zastávky odtud.

My však budeme pokračovat o dvě stanice dále na Schottenring a pak kousíček pěšky do Zelinkagasse, tedy Zelinkovy ulice. Andreas Zelinka byl v letech 1861 až 1868 vídeňským starostou a místní mu prý neřekli jinak než „Papa Zelinka“. Zřejmě i proto, že svůj celý starostovský plat ve výši 12.500 zlatých věnoval na dobročinné účely. Není bez zajímavosti, že se jako Ondřej narodil ve Vyškově, absolvoval brněnské gymnázium a po něm už zamířil do Rakouska na studium práv.

Českomoravský étos nás definitivně opouští při vstupu do Planter’s Clubu (v překladu Plantážnický klub) ve zmíněné Zelinkově ulici. I když… Název baru může sečtělejším asociovat Foglarovy klučičí hrdiny.

Po minutí kukaně s šatnářkou se otevírají dveře do nevelké potemnělé místnosti s několika stoly a barovým pultem. Pokud se díváte z jejího jednoho konce na druhý, vzdálenější detaily se ztrácí ve tmě, což poskytuje dostatečný pocit soukromí. Prostoru dominuje dřevěné obložení a nábytek v koloniálním stylu. Oči si všímají zašlého červeného koberce, vrchního ochozu tvořeného po celém jeho obvodu vitrínami s láhvemi, a protože jsou Vánoce, tak i Betlému doplněného o nedaleko stojícího Santa Clause.

Pohodlná křesla potažená dohněda vybarvenou kůží, prý dovezená z britských kasin, pod dosedajícím či vrtícím se člověkem starodávně vržou. Na malé stolky dopadá jemné světlo reflektorů a k uším od reproduktorů doléhají jazz-funk melodie. Před samotnou objednávkou číšník přináší misku arašídů. Škoda, že jsem hned po příchodu musel jeden ořech ze sesle odcvrnknout na zem.

Je pár minut po sedmnácté hodině a v baru jsme se spolustolovnicí sami. O třicet minut později obsadí skupinka návštěvníků další stůl. „Lidem z kanceláří ve Vídni začíná pracovní doba zpravidla v devět ráno. Končí v šest nebo sedm a město tak začíná žít až kolem osmé,“ vysvětluje Danka z Moravy, která je již několikátým rokem obyvatelkou rakouského hlavního města.

Planter’s Club v centru Vídně funguje od roku 1996 a od té doby se stal nedílnou součástí tamní barové scény. Vybírat si zde můžete z více než 450 druhů alkoholu. Podává se tady i jídlo, vedení podniku doporučuje minicheeseburgery. V shopu si můžete koupit flašky s barovým logem za 10 euro či sérii cédéček od podnikového dýdžeje.

Ovlivněn konzervativní architekturou 150 let starého nábytku žádám starý dobrý osvěžující mint julep neboli nápoj z kentuckého bourbonu, cukru, limetkové šťávy, vody a máty. Přestože by měl být podle barmanských příruček podáván v plechové nádobě, přináší jej obsluha ve sklenici, aniž by to však drasticky snižovalo požitek z konzumace.

Mezitím přichází další skupinka lidí hovořících několika jazyky. Nefrčí mezi nimi pouze míchané drinky. Muž ve středních letech zakuřuje objednaným tlustým doutníkem lahvový Budvar. Zapamatováníhodnou zkušeností je návštěva toalet. Zaujmou zde pozlacené doplňky včetně umyvadla nebo osvěžovače typu „led s citronem“ uložené na dně pisoárů. V pohodlné výšce je navíc močícím pánům k dispozici popelník.

To nejlepší ale přichází úplně na konci. Při placení. Plantážníci totiž denně od 17 do 19 hodin vyhlašují na všechny míchané drinky happy hours. Po zaplacení poloviční ceny se můžeme vydat na prohlídku večerní Vídně.